Střední zdravotnická škola a Vyšší odborná škola zdravotnická
Karlovarská 99, 323 00 Plzeň
Na počátku byla Florence Nightingalová, lady with lamp. „Dáma s lampou“ po celodenní namáhavé práci ošetřovatelky obcházela v pozdních nočních hodinách nemocnici s olejovým kahanem v ruce, aby zkontrolovala nemocné s přesvědčením, že péče o ně trvá bez přestání, „dnem i nocí“. Ukázala v polovině 19. století cestu ženám, které si vyvolily ošetřovatelství jako svoje povolání a celoživotní program.
Ukázala světlo naděje nemocným a trpícím a zanechala velký odkaz všem dnešním zdravotním sestrám. Byla nejen zakladatelkou profese ošetřovatelky, ale založila i první ošetřovatelskou školu v Londýně
Henri Longfellow (americký básník) o ní napsal:
Ta paní s lampou stane tam,
kde sláva kyne dějinám,
je dobrá, urozená,
hrdinná je to žena.
Karolína Světlá, spolu s Eliškou Krásnohorskou a Vojtěchem Náprstkem podnítila její založení v Praze r. 1874. Existence školy byla sice krátkodobá, jednalo se spíše o jakýsi kurz, ale byl to začátek cesty, kterou ukázala „dáma s lampou“, začátek pro založení skutečné školy pro ošetřovatelky.
Taková ošetřovatelská škola vznikla v Praze za I. světové války, kdy byli z fronty přiváženi ranění a nemocnicím chyběly kvalifikované sestry. Její absolventky měly doplnit řady řeholnic, které se ošetřování nemocných věnovaly doposud.
Další ošetřovatelské školy vznikaly za II.světové války a v letech těsně po válce. Tehdy byla situace obdobná. V přeplněných nemocnicích čekali na odborné ošetření oběti náletů, domácí obyvatelstvo sužované bídou a epidemiemi, němečtí vojáci z fronty a po válce vězni z koncentračních táborů, kteří se vraceli domů po letech utrpení v kritickém zdravotním stavu.
Ošetřovatelské školy daly základ pozdějším zdravotnickým školám, ale nepředstavovaly jediné instituce tohoto druhu, z nichž se zformovaly dnešní zdravotní školy. Tento základ spoluvytvářely i ústavy pro výcvik porodních asistentek, případně i sociálně zdravotní obory na školách pro ženská povolání, které byly zakládány už před I. světovou válkou.
Ošetřovatelská škola při Městské veřejné všeobecné nemocnici v Plzni
Státní ústav pro výcvik porodních asistentek při Městské veřejné všeobecné nemocnici v Plzni
Vyšší sociálně zdravotní škola v Plzni
Zdravotnická škola
Škola byla těsně spojena s nemocnicemi v Plzni, kde studentky vykonávaly odbornou praxi a kde se mnohdy i vyučovalo. Nemocnice byla založena na přelomu 19. a 20. století a původně se jmenovala Městská všeobecná veřejná nemocnice císaře a krále Františka Josefa I. Kromě administrativní budovy v pavilonu č. 1 byly tehdy postupně otevřeny nynější pavilony č. 13., 14., 3., 4., 12., 1.6, 9. a v následujících letech další – č. 7. a 8. Zatímco na počátku století bylo v nemocnici 260 lůžek, v roce 1944 jich bylo již 1571.
Škola vznikla již v první polovině minulého století, na přelomu pohnutých válečných let 1942 a 1943. Na diplomu prvních ošetřovatelek čteme pod hlavičkou Deutsches Reich tehdejší název našeho území Protektorat Böhmen and Mähren. Oficiální název pak zněl Pflegerinnenschule am stadt - Krankenhause in Pilsen, česky Ošetřovatelská škola při městské nemocnici v Plzni.
Byla zřízena na základě výnosu ministerstva vnitra v Praze ze dne 21. listopadu 1942, podle nařízení ministra vnitra ze dne 25. června 1914 číslo 139 říšského zákona, tedy podle směrnic ještě z dob starého Rakouska – Uherska. A důvodem byl nedostatek odborně vzdělaných ošetřovatelek.
V základních stanovách bylo řečeno, že „škola pro ošetřování nemocných musí býti spojena s nemocnicí, ve které jest zajištěn praktický výcvik ve všech alespoň nejdůležitějších oborech ošetřování nemocných.“ Byla tedy součástí nemocnice a v jejím čele stála kromě primáře interního oddělení Mudr. Karla Bobka „představená“, která byla zároveň i „představenou“ celé nemocnice. Její postavení bychom mohli dnes srovnat s funkcí hlavní sestry, ale v době první i druhé světové války měla na starosti i „bezprostřední dozor a osobní vedení žákyň.“ První „představená“, která uváděla do chodu plzeňskou ošetřovatelskou školu, se jmenovala Emilie Königsmarková a byla to absolventka ošetřovatelské školy v Praze. Kladla důraz na disciplínu a dodržování nejen nemocničního, ale i internátního řádu. Všechny žákyně, i plzeňské, bydlely totiž povinně na internátě, a to i v sobotu a neděli, a výuku měly včetně přednášek v nemocnici. Jejich denní režim s časným vstáváním, společnou snídaní i večeří, se částečně podobal režimu řádových sester. A jejich studentské zážitky byly poznamenány válkou.
Jedna z oněch prvních absolventek Hana Krušinová vzpomíná na nečekaný nálet na Dobřany, po němž poskytovaly první pomoc zraněným i žákyně ošetřovatelské školy: „Prvně jsem se setkala s hrůzami války zblízka. Prostředí nemocnice v Dobřanech se spoustou raněných, mezi nimiž se pohybovali duševně choří, na mě velice silně zapůsobilo. A nejen na mne. V noci, po návratu na internát, jsme se všechny sešly na jednom pokoji. Otřesné zážitky této události způsobily, že jsme se všechny domnívaly, že práci zdravotní sestry nebudeme moci dělat.“
Válka byla každodenní součástí života a život v protektorátě znamenal neustálý strach. Rok 1942 byl rokem atentátu na Heydricha a rokem Lidic a Ležáků. A válečná léta vůbec byla léty nedostatku, potravinových lístků, náletů a věčné nejistoty. V nemocnici i v internátu však fungoval pevný řád. Vzorně upravené uniformy, časné vstávání, ráno zahájené představenou, která první usedá do čela stolu v nemocniční jídelně. Kázeñ, přesnost, pracovitost, to byly nepsané zákony, jimiž se budoucí sestry řídily. Podstatnou část dne trávily v nemocnici, tady probíhala nejen praktická, ale i teoretická výuka. Sloužilo se 12 hodin, v neděli i o svátcích. Během studia se praktikovalo na všech odděleních, nejdéle na interním a chirurgickém. Na gynekologickém, očním, dětském a kožním oddělení byla pak praxe kratší, zpravidla dvoutýdenní. Teoretická výuka tehdy ještě nezahrnovala všeobecné předměty, takže vyučujícími byli odborníci přímo z nemocnice, většinou vedoucí lékaři jednotlivých oddělení, kde probíhala praxe.
Diplomová zkouška měla obě části, teoretickou a praktickou, ale na rozdíl od dnešních pravidel trvala celých šest týdnů. Zkoušelo se totiž ze všech odborných předmětů, znalostí laboratorní praxe, administrativy nemocnic a zdravotních zákonů. Dlouhé zkušební období bylo uzavřeno zkouškou z ošetřovatelské techniky. Teprve pak byla žákyně „oprávněna užívati názvu Diplomovaná ošetřovatelka nemocných a provozovati ošetřování nemocných jako povolání po předchozím oznámení u příslušného okresního úřadu (viz diplom z roku 1944).“
Podobně jako ošetřovatelská škola byl založen i Státní ústav pro výcvik porodních asistentek. Také byl součástí nemocnice, a to porodnice na Slovanech, kde působil jako primář známý plzeňský lékař, prof. Mikoláš. Ústav fungoval od roku 1948 a navazoval též na obdobnou pražskou instituci.
Stejně jako v ošetřovatelské škole trvala i zde výuka dva roky, přičemž první čtyři měsíce byly „na zkoušku“. Pobyt v internátě byl povinný stejně jako u ošetřovatelské školy, ale internát byl improvizovaný, byla to jen jakási prkenná stavba v blízkosti nemocnice. Žákyně jí přezdívaly „babinec“ a první čtyři měsíce za ni platily 700Kč, pak měly ubytování zdarma.
Dílčí zkoušky byly z anatomie, fyziologie, patologie a mikrobiologie. Pokud je žákyně zvládly a splnily předepsanou praxi, měly zdarma ono ubytování v „babinci“ i stravování v nemocniční jídelně.
Na konci dvouletého cyklu se skládaly diplomové zkoušky a zkouška z řízení motorových vozidel, ta byla také nezbytnou součástí kvalifikace porodní asistentky. Podmínkou pro přiznání diplomu bylo i 25 povinných porodů.
Základem pro její založení byly výše zmíněné školy, ošetřovatelská a ústav pro výcvik porodních asistentek. Tyto školy byly přičleněny k sociální větvi Odborné školy pro ženská povolání v Plzni a s novým názvem Vyšší sociálně zdravotní škola fungují i ve vlastní budově v Tylově ulici 18.
Tato změna proběhla v rámci reorganizace československého zdravotnictví po roce 1948. Nový režim odstranil z nemocnic řeholnice a opět se projevil markantní nedostatek kvalifikovaných sester. Proto byly zakládány v celé republice střední odborné školy, které nesly již název „zdravotní“ nebo „zdravotnická“. Výuka byla prodloužena, neboť do učebního plánu byly začleněny všeobecné předměty, přičemž studium bylo zakončeno maturitou. Dva základní obory jsou rozšířeny postupně o obory nové- dětské sestry, zdravotní laboranty a další.
Velkou nevýhodou školní budovy v Tylově ulici bylo to, že byla malá. Bylo zde pouze
12 učeben a i když se v průběhu let i desetiletí stále upravovala, nestačila vzrůstajícímu zájmu
o studium. Nestačily ani internáty, přestože povinná internátní výchova byla zrušena.
O novou školní budovu usilují všichni ředitelé i v pozdějších letech, kdy se mění názvy školy a upravuje náplň výuky. Kapacita školy se stále zvyšuje a ředitelé Špilar, Boková, Sobota, Pešková apelují na vyšší orgány a požadují řešení svízelné situace.
Tento název má škola od roku 1961. V této době patří mezi největší střední školy v kraji. Zatímco na počátku existence Vyšší sociálně zdravotní školy zde studuje 175 dívek, v roce 1960 je počet zvýšen již na 617 a roku 1970 na 756. V 80. letech je o školu zájem největší, má i 30 tříd, v nichž je často i přes třicet žáků. Obory jsou také rozmanitější, dělí se na klinické (zdravotní sestra, ženská sestra a dětská sestra) a technické (zdravotní laborant, radiologický laborant, fyzioterapeut, v posledních letech i zubní laborant).
Počet studentek i studentů i oborů se každým desetiletím zvyšuje, ale budova v Tylově ulici je stále táž. Dávno nestačí záplavě studentů, chybí kabinety pro vyučující, odborné učebny, laboratoře.
Nejkritičtější rok v její historii je rok 1987, kdy je budova z bezpečnostních důvodů dokonce uzavřena a několik let rekonstruována. Střední zdravotnická škola pak funguje v improvizovaných podmínkách. Vyučuje se na řadě plzeňských škol, kde jsou volné třídy, také v nemocnicích apod.
Ani po rekonstrukci nestačí, je sice zmodernizována, patří k ní i vedlejší budova v Tylově l6, ale je stále malá. Tento problém je vyřešen až v závěru 90.let, kdy je přemístěna do Karlovarské ulice 99, svého současného působiště.
Školu máme sice na okraji města, ale prostornější a moderně vybavenou. Je stále jednou z největších v kraji, ale její organizace je odlišná od předchozích období. Pod vedením Mgr. Květy Vachudové prošla opět mnohými změnami. Jsme Střední zdravotnická škola a Vyšší zdravotnická škola, zdravotní sestry s plnou kvalifikací však studují pouze na Vyšší zdravotnické škole. Na střední zdravotnické škole končí studium tradiční zdravotnické obory s plnou kvalifikací středního zdravotnického pracovníka, ale zároveň již funguje studium na oborech zdravotnický asistent zdravotnické lyceum.
Instagram
